Ze života studenta práv | půl roku v advokátce (od pohovoru až ke spisům)

31.8.18


college, Dream, and floral image
Ze poslední rok se toho v mém životě změnilo celkem hodně a to nejen v mém okolí, ale asi i ve mně samotné. Když jsem na práva nastupovala, tak jsem si neuměla představit někdy pracovat v oboru, anebo vlastně (když si nalijeme úplně čistého vína) jsem si neuměla představit ani práva jako takové studovat. Připadalo mi to jako úplné sci-fi, ale najednou jsem tam byla a přešel první, druhý, třetí semestr a najednou už začínal čtvrtý.


Ani nevím jak mě to prvotně napadlo. Je sice pravda, že si často projíždím stránky www.jobs.juristic.cz, ale spíše jen tak se zvědavosti, abych měla přehled jak se trh práce s právničinou vyvíjí, ale nikdy bych se asi původně neodhodlala někam napsat, natož přijít na pohovor a něco kloudného tam ze sebe dostat, nedejbože začít někde opravdu pracovat. Jenže ono když máte kolem sebe ty správné lidi, kteří vás nakopnou správným směrem a podpoří vás ustrašence ve zkoušení nových věcí, tak nikdy nevíte, co se může stát.

A tak se stalo, že jsem jednou na Facebooku uviděla inzerát, že do jedné menší advokátky v Brně hledají studenta nejméně 2. ročníku právnické fakulty na placenou pozici asistentky v rámci praxe, kterou musíme v pozdějších ročnících (od třeťáku nějak tuším) někde mimo školu vykonávat. Abych vás uvedla do kontextu, většinou do advokátek a podobných hledají studenty minimálně třetího ročníku a výše, kteří už mají za sebou alespoň občana, základy obchodu, procesu, rodiny a pracka. Inzerátů, kde hledají druháky a ještě k tomu v Brně je po málu, takže jsem se po popostrčení odhodlala, napsala tam a zanedlouho se mi ozvali, abych se dostavila na pohovor.

To víte, já, která v životě nebyla na pořádném pohovoru (a natož ještě v advokátní kanceláři), jsem vůbec nevěděla, co od toho čekat, jak se obléct, co o sobě říct (a co naopak radši neříkat) atd., no však to možná znáte (a když neznáte, tak jistě poznáte, to se nebojte). Aby toho nebylo málo, tím jak jsem v Brně málo a mám nacvaknutý rozvrh do co nejméně dní a jedu v podstatě v kuse, jsem se termín pohovoru dozvěděla méně než 24 hodin před samotným pohovorem.

No a jelikož jsem to já, člověk co miluje pohodlí a neformální oblečení, tak jsem neměla v Brně, krom černé pouzdrové sukně, nic dostatečně formálního na pohovor v advokátce (alespoň dle mého úsudku). Nakonec, s výpomocí snad všech mých úžasných spolubydlící (které se naštěstí oblékají častěji formálněji než já), se mi jakž takž povedlo splácat outfit, který byl hoden pohovoru v advokátce a šla jsem.

Když jsem zvonila na zvonek nemohla jsem sama sobě uvěřit, že to reálně dělám. Já ustrašené kuře, které o právu ví zatím skoro doslova velký prd tady stojím a jdu na pohovor do advokátní kanceláře na pozici, o které vím ještě větší prd, navíc ve vypůjčeném oblečení a s mírnou rýmou, která se se mnou táhne od lyží a vlastně už od února, který jsem skoro celý proležela s různými nemocemi doma (aneb jak si správně užít volný čas po lednovém zkouškovém).

No každopádně otevřel mi fajn pán, sice slušně, ale ne přílišně formálně oblečený (aneb nepředstavujte si sako, košili, kravatu atd.). Zeptal se mě na pár věcí z mého téměř prací neposkvrněného životopisu, co mě na právech zatím nejvíce baví a v podstatě mluvil většinu času jen on a vysvětloval jaké požadavky má a co daná pozice obnáší. Jediný háček, který ten pohovor měl, bylo sdělení výše platu. Aby jsme si rozuměli, ony platy asistentů, praktikantů a různých dalších lidí na podobných pozicích u právnického řemesla nejsou nijak závratné... vlastně by se dalo říct, že jsou celkem k zamyšlení. Ale pamatujte, že vždy může být hůře, kolikrát vidím inzeráty na neplacenou výpomoc/praxi/stáž a slýchávám kolik lidí vlastně dělá praxi úplně zadarmo, protože "přece získávají ty cenné zkušenosti" jak se v inzerátech často píše.

No každopádně pohovor skončil klasickým "my se vám ozveme", a tak jsem šla domů. Do týdne pak přišel email s tím, že vybrali jiného uchazeče, tak jsem si řekla OK, asi mi to nebylo souzeno a ještě nepřišel ten správný čas. Dny dále plynuly a najednou měsíc a kousek po pohovoru se mi zazvonil mobil s neznámým číslem. Tak to tedy vezmu a ve sluchátku se ozve "Dobrý den, tady AK ..., kdyby jste to místo chtěla, tak nám dejte co nejdříve vědět, my bychom vás tedy vzali...". No nechala jsem si den na rozmyšlenou, ale nakonec jsem to vzala (logicky, jinak by se tenhle sloh přeci nekonal), protože kde jako ustrašený druháček, ještě před zkouškou z občana, seženete praxi v oboru?

No a tak jsem týden na to nastoupila na zaučení. Nejprve mi toho připadalo strašně moc, ztrácela jsem se ve všech těch názvech, postupech, zkratkách, povinnostech. Všechno mi trvalo tak 1000 let - než jsem něco sepsala, něco někde založila, zapsala poštu, odeslala, pochopila co to je datovka, jak se používá, naučila se vše po sobě kontrolovat 100x než to pošlu, pracovat s Outlookem (a nezapomínat připojovat přílohy k emailům), naučila se používat zase tlačítkový (služební) mobil a reálně s ním volat na soudy nebo klientům, skamarádit se s katastrem a dalšími super věcmi a portály, které vám toho hodně řeknou, když víte jak na to, počítat náklady soudního řízení (poté, co jsem to tak 3x přepočítávala znova a znova, protože já a matematika nejsme a nebudeme nikdy kamarádi) a spoustu jiných věcí.

A víte co? I když se na to musíte soustředit a máte jistou zodpovědnost za klienty, pro které děláte, za lhůty, které se musí dodržovat a za sebe, aby jste sobě ani vaší práci neudělali ostudu, tak jsem ráda, že jsem tam kde jsem a dělám co dělám. Naučila jsem se za ten půlrok spoustu užitečných věcí jak do pozdější praxe, tak do života a to nejen v právním směru. Zatím si na svou práci nemůžu stěžovat, protože jsem chytla opravdu skvělou advokátní kancelář s milými lidmi, kteří si na nic nehrají, kde se mi dobře pracuje a vše mi trpělivě i klidně 10x vysvětlí, než to opravdu pochopím a díky tomu mě to někam posouvá.

A že ten posun jde vidět. Už mi netrvá sepsat různá podání 1000 let a taky už se mi v nich při korekturách neškrtá a nepřepisuje tolik jako na začátku. Ono to všechno přijde. A věřte mi, není nic lepšího, než ten pocit, že vám to něco dává a někam směřujete... že máte cíl, za kterým si jdete a něco pro jeho dosažení děláte. A proto, pokud se bojíte nebo se neumíte dokopat k práci v oboru nebo k jakékoliv práci, protože třeba myslíte, že na to nemáte nebo že se se na to nehodíte, nebojte se to zkusit ono to třeba vyjde a třeba v tom nakonec budete dobří, i když jste si to o sobě nikdy nemysleli.

Zdraví vás "slečna asistentka" 😉

You Might Also Like

5 komentářů

  1. Veľmi pekný článok, je skvelé, že si na takúto pozíciu natrafila a pošťastilo sa ti. ;) Je to na nezaplatenie, keď pracuješ s nápomocnými ľuďmi, ktorí ti prácu iba spríjemnia. Sama som práve na túto tému písala článok, tak som sa pousmiala, že máme podobné postrehy, i keď v úplne inej oblasti. :)

    Sabi z blogu Beautiful savage

    OdpovědětVymazat
  2. Mám kamaráda na právech, a vždy jen udiveně "čumím", kolik toho má. Obdiv všem lékařům a právníkům :)

    FIT MADDIE

    OdpovědětVymazat
  3. A takhle to platí se vším. Skvělý článek!


    Dokonalý tabu

    OdpovědětVymazat
  4. Jee tak to je super! A nakonec vidis, souzeno ti to bylo! :) Zkušenost to bude určitě dobrá, držím palce!

    OdpovědětVymazat
  5. Veľmi pekný článok. Nech sa ti darí aj naďalej :) Budem veľmi rada ak sa zastavíš aj na mojom blogu.
    Môj blog: http://lifeforjul.blogspot.com/

    OdpovědětVymazat

Děkuji, že jste si našli čas a okomentovali tento příspěvek:)